Jak na věc


ponorky jako muzea

U-534 je po mnoha stránkách unikátní plavidlo. Vůbec poslední německá ponorka potopená za 2. světové války dnes slouží jako muzeum. Kam plula a proč se nevzdala? Otázky stále zůstávají.

    Diesely nasávají vzduch přímo z trupu ponorky. Při plavbě těsně pod hladinou dodával vzduch šnorchl opatřený zpětným ventilem pro případ náhlého ponoření (nebo i jen větší vlny). Pokud se přívod vzduchu zastavil, začaly diesely v ponorce vytvářet podtlak a prý to bylo docela bolestivé na uši, než se podařilo motory zastavit.
    Mechanické odpojení dieselu od šroubu vyřešilo nejen couvání, ale i umožnilo růst výkonů, protože zatímco výkon dieselů byl (a je) omezený, zatímco elektromotor bylo možné postavit v prakticky jakékoliv velikosti. Jeden šroub tak mohlo nepřímo pohánět i více dieselů.
    Dánské námořnictvo tehdy muselo zlikvidovat 13 torpéd a na 450 kusů protiletadlové munice… Na palubě ponorky se také našla v překvapivě dobrém stavu řada uniforem, dokumentů a map i dokonce lahví vína.
    Je proto možná do jisté míry paradoxní či možná vlastně symbolické, že jeden ze symbolů bitvy o Atlantik – U-boat, neboli německá ponorka – je vystaven v Birkenheadu na nábřeží řeky Mersey, téměř přímo oproti památníku, který stojí na liverpoolském břehu a je věnovan britským námořníkům, kteří padli v letech 1939–1945 v bitvě o Atlantik a jejichž hrobem je jen moře.


Příběh ponorky U-534, která dnes stojí v Liverpoolu

    Jenže kolem lodi se ihned vynořilo mnoho záhad. Kam plula? Podle některých spekulací vezla zlato a další cennosti do jižní Ameriky, nejspíše do Argentiny, kam se chtěli ukrýt také nacističtí pohlaváři. Jeden ze tří mužů, kteří na ponorce zemřeli, byl prý argentinský radiotelegrafista. Jenže další spekulace se vynořily kolem nákladu supertajných torpéd T11, kterých stihli Němci na konci války vyrobit jen 30. Byla to zvukem naváděná torpéda, která byla schopna sama najít cíl. Taková zbraň by za jiných podmínek mohla přinést zvrat ve válce. Chtěli ji snad Němci někomu předat? Ostatně ponorka měla i různé další technické novinky, například zařízení zvané Pillenwerfer, které vypouštělo do vody chemickou směs vytvářející mnoho bublin. Šlo o předchůdce dnešních klamných cílů. Na ponorce byla rovněž nainstalována silná protiletadlová výzbroj včetně kulometného dvojčete. Jenže loď klesla ke dnu a o jejím přesném úkolu dodnes není nic známo. Kapitán Nollau spáchal sebevraždu.
    Torpéda se do ponorky nakládala takovým šikmým hrdlem/průlezem, který však představoval slabé místo konstrukce trupu. Proto se po uzavření průlezu hrdlo „přepažilo“ silným ocelovým válcem uloženým ve výstupcích po stranách průlezu. Když se mezi válec a stěnu průlezu dala mince, byla po vynoření placatá, to jen pro představu, jak trup ponorky při namáhání pracoval.
    Návštěvnici malého muzea si tu mohou prohlédnout jeden z německých podmořských člunů, jehož posádka neměla na svědomí žádný ze životů pro ně tehdy nepřátelských námořníků.
    Tak začalo střetnutí, které Winston Churchill, v té době první lord admirality, nazval bitvou o Atlantik. A skončilo až v posledním měsíci války v Evropě. Jak uvádí oficiální publikace vlády Jeho Veličenstva vydaná v roce 1946, ještě v květnu 1945 ztratili Spojenci tři obchodní lodě. Poslední dvě byly torpédovány a potopeny 7. května. Ovšem ve stejné době bylo zničeno 25 ponorek.


Podívejte se, jak se rekonstruovala tajemná německá ponorka

    Hned vedle byla kuchyňka. Jídlo prý bylo vždy dobré a bylo ho dost (také to byla skoro jediná zábava na palubě); problém však představovala likvidace zbytků. Odpadky nešlo jen tak vyhazovat, protože by bylo možné ponorku snadno vystopovat. Zbytky se tak lisovaly v jutových pytlích a buď se vyhazovaly patřičně zatížené nebo se vozily domů.
    První ponorky měly pohon v zapojení diesel – první spojka – elektrický motorgenerátor – druhá spojka – šroub. Při plavbě po hladině tak diesel mohl buď dobíjet baterie, když byla druhá spojka rozpojená, anebo pohánět loď. Při plavbě pod hladinou diesel stál, první spojka byla rozpojená a šroub poháněl elektromotor. Pokud však bylo nutno couvat, bylo to vždy na elektromotor. Při hladinové plavbě většinou jeden motor poháněl loď a druhý dobíjel baterie.
    V nedávno vydaném časopisu Historie a vojenství číslo 3/2013 se objevil zajímavý materiál o německé ponorce U-534. Ta byla potopena v roce 1945, objevena v roce 1986 a o sedm let později vyzdvižena. Dnes je z ní muzejní exponát. Přinášíme část z příspěvku otištěném v HaV.
    Na přídi bylo krásně vidět, že plášť ponorky je silný nějakých 30 mm, prý vydržel 31 barů vnějšího přetlaku, tj. asi ponor do 300 m. Brr, mě by do ponorky na vodě nikdo nedostal.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00