Jak na věc


půlnoční mše rakovník

Půlnoční slunce ve stínu realismu

    Možno to nie je kniha, ku ktorej by som sa chcela vrátiť alebo o ktorej by som hovorila i mesiac po dočítaní. Ale v tej chvíli, kedy som ju čítala, splnila účel na jedničku. Bavil ma príbeh, bavila ma záplatka, tie jemné milostné náznaky, i záver. Jo Nesbø je stávka na istotu a viem, že kedykoľvek budem mať náladu na dobrý krimi príbeh, on ho napísal.
    Jo Nesbø se netají tím, že pečlivě pročítal zdroje, než se pustil do psaní knihy, opomíjený kraj sám navštívil a nasál tak jeho atmosféru. Můžete tak knihu vzít i jako pozvánku na dálný sever, i když od sedmdesátých let se i tam jistě mnohé změnilo.
    Nejprve na jaře přišel trochu jiný Jo Nesbø. S krátkým příběhem a 5 důvody proč číst. Nastupující díl Krve na sněhu nese větší titulek Půlnoční slunce, aby bylo trochu znatelné, že obě vyprávění nemají spolu tolik společného. Spojitost se překrývá jen v mafiánské duši postavy Rybáře. Upíše se mu svou krví John Hansen, jenž svým chováním zamotá svůj budoucí osud. Zapříčinil chybu v prácičce pro Rybáře a vysloužil si trest likvidace jeho osoby. Když jsem si celý příběh znovu odvyprávěl před psaním tohoto článku, došlo mi, že Půlnoční slunce nemá téměř žádné překvapení nebo nesdělitelný závěr. Jakoby vše plynulo příliš rychle, přesto s mírným náznakem, že Nesbův styl je blízko.


Recenze knihy Krev na sněhu II - Půlnoční slunce

    Jon Hansen alias Ulf byl dealer s hašišem a skvělý vymahač dluhů. Ulf měl především dobré srdce a všechno to dělal, aby dokázal našetřit na nákladnou lečbu své malé těžce nemocné dcerky. Měl jedinou chybu. Jednou přišlo opravdu do tuhého a on nedokázal oddělat toho, koho měl. Zachránil mu život. Kdo ale teď zachrání Ulfa? Mladík pocházející z Osla se vydává na cestu přes celé Norsko (v zádech s bandou zabijáků největšího místního mafiána), aby našel spásu v nejsevernějším cípu země fjordů.
    Celá kniha má zhruba sto padesát pět stran, na Jo Nesboa tedy opět nezvykle málo. Jde spíš o pomalejší vyprávění, v rámci kterého má hlavní hrdina čas vracet se do minulosti a hledat kořeny svých činů. Má čas uvědomovat si, že by bylo pěkné vytvořit si novou budoucnost, v které by se z té staré neobjevovalo vůbec nic.
    Ulf to dobre vie. Vie, že po ňom idú Rybárovi ľudia. A v malej dedine, kde má vplyv prísne laestadiánske hnutie, je ako cudzinec veľmi nápadný. Takže to nebude mať vôbec ľahké. Bez zbrane, bez toho, aby niekoho poznal, unavený po dlhej ceste. Loviť nebude on, ako tvrdí miestnym. Lovený bude on.
    Po posledních dvou Holeovkách, u kterých mi přišlo, že Nesbø už ztrácí dech a styl, jakým byly napsány, mi trochu kazil zážitek ze čtení, byl pro mě první díl Krve na sněhu příjemným překvapením. A ačkoliv byl přijat čtenáři rozpačitě, mně osobně se líbil. Proto jsem se těšil i na druhý díl, nesoucí název Půlnoční slunce.


Vánoční promluva kardinála Dominika Duky

    V jistém ohledu připomíná Půlnoční slunce třetí holeovský román – Červenku. I v ní sáhl Nesbø po motivech, prostředí a čase, které mu nebyly zcela vlastní (konkrétně otázka norských vojáků bojujících po boku wehrmachtu). A i v Července bylo jasné, že Nesbø danou problematiku zvládá dostatečně na to, aby podpořil působivý příběh ze současnosti, ale rozhodně by se neměl pokoušet konkurovat autorům, kteří mají druhou světovou válku za domácí půdu.
    Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást.


Jo Nesbø - box (6.-10. díl) (Harry Hole)

    Co jedničku a dvojku Krve na sněhu kromě podobného přebalu obou knih spojuje? Děj odehrávající se v Norském království v 70. letech minulého století, boss osloského podsvětí, co si nechává říkat Rybář (kromě drog, štětek a vražd se opravdu věnuje vedení vlastní rybárny) a dva chlápci, kteří se bohužel pro ně, tak nějak náhodou přimotali k Rybářově partě. Knihy se dají číst jako samostatné povídky, takže pokud máte v rukou jako první Půlnoční slunce, nemusíte se bát, že budete o něco ošizeni. Naopak. Knihu doslova smlsnete za jednu volnou sobotu. Prostě se od ní neodtrhnete, dokud neotočíte poslední stránku.
    Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)
    Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.


JO NESBO - PŮLNOČNÍ SLUNCE - RECENZE

    John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....
    V provokativním snímku, v němž se prolíná nadpřirozeno s hlubokým lidstvím, zkoumá uznávaný scenárista a režisér Jeff Nichols otázky víry a pouta lásky a důvěry.
    Zde přitom dochází k určitému kroku zpátky oproti minulé knize. Nesbøtotiž při vší úctě není žádný regionální spisovatel, který by měl hluboký vhled do duše Sámů a dalších obyvatel dálného severu. Jeho regionem je prostě a jednoduše Oslo – a je vcelku jedno, zda současné, nebo to ze sedmdesátých let. Jakkoliv byla proto první Krev na sněhu krátká, byla hutná – každý obraz a slovo přesně pasovaly a vytvářely dojem, že mají význam, že jsou v nejlepším slova smyslu reálné a celý svět díky nim doslova hmatatelný.
    První část diptychu Krev na sněhu od krále severské krimi. Olav je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, ztrácí hlavu. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják.


Krev na sněhu (paperback) (Krev na sněhu #1)

    Letošní podzim se opět nese ve znamení knih Joa Nesbøho. Po úspěšném Synovi, který je jasným důkazem, proč tento autor patří ve svém žánru mezi naprostou špičku, přichází nyní nakladatelství Kniha Zlín s pokračováním volně navazujícího diptychu Krev na sněhu. V Půlnočním slunci se tak opět vydáváme do sedmdesátých let minulého století, ve kterém na čtenáře čeká výlet do drsného prostředí překupníků drog a mafie.
    Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
    Musím říct, že mě kniha opět mile překvapila. Ne tak svojí čtivostí – tu jsem očekávala –, ale hloubkou myšlenek, které na malé ploše nechává zaznít. Čtenář může přemýšlet nejen o tom, kde a jaká je vlastně hranice dobra a zla, ale například i o Boží existenci.
    Je pravda, že první díl Krve na sněhu přijali čtenáři poněkud rozpačitě. Ostatně, co se týče rozsahu, se tato kniha rozhodně nemohla s předchozí Nesbøho tvorbou nijak rovnat. Bude tedy zajímavé sledovat, jak si pokračování u čtenářů povede, jelikož rozsah a téma této knihy je opravdu podobné jako u předchozího dílu.


Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

    Půlnoční slunce přináší hutný příběh, zasazený do nádherné a divoké přírody severu Skandinávie. Příběh, v němž nechybí láska, zrada či pohledy do minulosti, které nám postupně objasňují Ulfovo jednání a dokreslují tak celý příběh. Půlnoční slunce zkrátka má vše, co se mi na novém stylu Joa Nesbøho líbí. A už teď se těším, co si pro mě připraví pro příště.
    Takže se opět zadařilo, důmyslné a spletité situace vystřídal prostý příběh a Jo Nesbø dokázal, že jeho fantazie, spojená s vynikající formou a vydařeným obsahem, je téměř bezbřehá ve velkých i malých příbězích.
    Ulf totiž nejenže není chladnokrevný nájemný zabiják, on má problém zabít i v sebeobraně. Což mu proti profíkovi, který je mu na stopě, moc šancí nedává. Jeho femme fatale pak patří ke svérázné náboženské sektě, která má v kraji velké slovo. A samozřejmě i onen kraj je fascinující sám o sobě.
    Je víceméně jasné, že Půlnoční slunce u čtenářů určitě nedosáhne na hodnocení jako například nedávno vydaný Syn – to autor asi neměl ani v úmyslu. Na druhou stranu se však jedná o příjemnou oddechovku, která rozhodně nikoho neurazí a dokáže zpříjemnit sychravé odpoledne.
    5. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná…


Tajemná záře nad Pacifikem (Blu-ray)

    Už 25 let patří přímý přenos půlnoční mše k tradiční štědrovečerní programové nabídce České televize. Chrámy se v této noci stávají domovem pro naše hledání výšek i hlubin. Zde může člověk prožít pravý dar Vánoc – osvobození od sebe sama, od svých chyb. Může prožít smíření s Bohem, se sebou samým a s lidmi kolem sebe. Letos vás zveme do farního chrámu svatého Tomáše v centru Brna. Bohoslužbu celebruje a káže farář Mons. Jan Mráz.
    "Mlčky přikývla."To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce.""Láska netrvá věčně.""To nemůžete vědět."
    Schovat se v prostředí, kde každý každému vidí až do talíře, není totiž nijak jednoduché. A když už hned při příjezdu vzbudí rozruch tím, že se prohlašuje za lovce, který jede lovit bělokury, ale o jejich lovu nic neví a dokonce nemá ani zbraň, nijak důvěryhodně to na místní nepůsobí. Problémy proto na sebe nenechají dlouho čekat.
    Ulf Hansen rozhodně nemá snadný život. I on potřeboval velmi rychle získat nějaké peníze a protože mu šlo do slova a do písmene o život, neváhal se v této věci obrátit na bankéře, u kterého není problém potřebný obnos za nějakou tu protislužbu získat. Tím bankéřem není nikdo jiný než Rybář – drogový boss, s níž měl co do činění i Olav z prvního dílu.


STAR WARS 1 - 6 Kompletní sága Kolekce (9 Blu-ray)

    Severský lišák už několik let stojí na vrcholu tuzemských žebříčků prodejnosti knih. Královnu zločinu Agathu Christie asi jen tak nedožene, ale za sebe můžu říct, že úplně chápu, čím čténaře jeho knihy dostávají.
    Royův nejmladší syn Alton má nadpřirozené schopnosti, kvůli kterým se stane cílem náboženských fanatiků. Jedné noci se ti dva musí dát na útěk a zatímco honička postupně přerůstá v celostátní štvanici za účasti nejvyšších vládních vrstev, Roy dává vsázku všechno, co má, jen aby odhalil Altonovo životní poslání... ať už je jakékoli.
    Jak je kniha napsaná? Je opravdu vtipná. Nedají se nevzpomenout Lovci hlav, krátký, uvolněný a velmi vtipný příběh. I v těch nejostřejších momentech dokáže Nesbø čtenáře naplno rozesmát. Taková scéna, ve které souloží hlavní hrdina s ženou volnějších mravů a šamankou Anitou, to se v kriminálních románech nevidí. Nebo bitka s vesnickými chlapíky, to je rána za ranou, ale ve výsledku gag za gagem. Nadhled, s jakým autor dokáže situace hodnotit, je obdivuhodný. Mnohotvárnost, úvahy o víře, a následně prostý popis napínavých situací.


Vánoční bohoslužba Českobratrské církve evangelické

    Autor opouští osloskou policii a policii vůbec a vydává se na cestu s hrdinou příběhu, který si říká Ulf a utíká před Rybářem a jeho lidmi, kteří ho mají zabít, protože svého šéfa lstivě podfouknul. Ví, že nemá šanci, protože Rybář vždycky najde to, co hledá. Útočiště objeví na dalekém severu mezi laestadiány, kteří jsou ve své víře velmi asketičtí a ovlivněni šamanismem. Tady potká Leu, která je kostelnicí a zároveň zvoní na kostelní zvony (zvonění hraje v příběhu důležitou roli), jejího desetiletého syna Knuta, nedostudovaného teologa Mattise a šamanku Anitu. Všechno to jsou postavičky velmi osobité a pro Ulfa velmi přínosné. Ten čeká v lovecké chatě u vesnice na své vrahy, bilancuje, pije a poznává své okolí přírodní i lidské. Pro zabíjení nemá vlohy, zbraň sice nosí, ale jakmile ji má použít, je v koncích. Naprosto se liší od chladnokrevného omezeného zabijáka Olava Johansena v Krvi na sněhu I. Ulf má rád alkohol. Pro pijáky všeho druhu má prostě Nesbø slabost. Dovede bravurně vylí
    Pokud však patříte mezi čtenáře, kterým se první díl líbil, již v samém počátku na vás čeká malé zklamání. Tentokrát se totiž znovu nesetkáme s hrdinou první knihy Olavem Johansenem, ale čeká na nás hrdina zbrusu nový. Konkrétně John Hansen, který na stránkách této knihy prožívá svůj vlastní tragický příběh. Jediným spojovacím článkem mezi oběma díly tak je kromě doby, ve které se knihy odehrávají, postava mafiánského bosse Rybáře, jenž rozhodně žádnou zradu neodpouští.


Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

    John Hansen alias Ulf rozhodně nemá snadný život. Jako spousta dalších, potřeboval hodně rychle nemalý obnos peněz a protože šlo doslova o život, neváhal se upsat ďáblu – tedy v tomto případě drogovému bossovi Rybářovi. Jelikož je však ve své podstatě velký dobrák, nevyhnutelně udělá chybu, kterou však Rybář nenechá bez povšimnutí. John se tak záhy ocitá na mafiánově seznamu smrti. A tak mu nezbývá nic jiného, než uprchnout někam hodně daleko. Jako dobrý nápad se jeví zapadlá víska na severu Norska, kde jej snad Rybářovi muži nenajdou. Hansen však moc dobře ví, že nic nebude tak jednoduché…
    Posledních pět stran jsem přečetla v takovém tempu, že by i Josef Váňa koukal. Už už to s naší sympatickou trojicí hlavních hrdinů vypadá dobře, ale to by nebyl Nesbo, aby vám poslední stránkou, odstavcem, větou nevzal vítr z plachet. Ulf, Lea a Knut míří k autu vstříc novému začátku. To nemůže dopadnout dobře, anebo ano?
    John Hanssen je nájemný vrah, který ještě před pár dny pracoval pro Rybáře. Ze seznamu spolupracovníků se dostal na seznam obětí proto, že se svým posláním zabijáka má tak trochu problém. I když ví, že utéct Rybářovi je téměř, ne-li zcela, nemožné, rozhodne se alespoň zkusit štěstí.
    Krev na sněhu od krále severských detektivek Jo Nesba mě naprosto odrovnala a tak jsem si nemohla nechat ujít její pokračování s názvem Půlnoční slunce.
    Ulf se sbližuje s čerstvou vdovou Leou, s jejím synem Knutem, se Sámem Mattisem, který pálí kořalku a současně je jedním z místních oddávajících... zvláštní lidé ve zvláštním kraji...


Jo Nesbo jako ikona moderní krimi

    Ulf rozhodně není zlý člověk. A tak snadno udělá chybu, kterou Rybář nenechá bez povšimnutí a která se v prostředí mafiánů neodpouští. Z Ulfa-lovce se tak brzy stává kořist a chce-li si zachránit holý život, nezbývá mu nic jiného, než zmizet Rybářovi a jeho lidem z dohledu. Opuštěná lovecká chata kdesi za zapadlou vesnicí na severu Norska se na první pohled jeví jako dobrá volba, ale Ulf podvědomě tuší, že tak jednoduché to rozhodně nebude.
    Snadný krátký příběh pro většinu čtenářů na jeden večer vyplní vhodně volnou chvíli. Najdeme v ní stejné rysy jako ve vydání Krev ve sněhu I. V úvodu jsem zmínil, že děj plyne bez překvapení, čemuž hraje pro svižnost vyprávění. Na závěr nenastane zklamání, nýbrž pocit z dobré jednohubky a chuť vrátit se ke známému Jo Nesbø, ať už máte rádi kteroukoli z jeho předchozích knížek. Při pohledu na hodinky si uvědomíte, že před spaním máte ještě čas alespoň načít takový příběh.
    Společně pak obě Krve na sněhu představují především důkaz, že se Nesbø skutečně nemusí obávat konce Harryho Holea – a s ním ani jeho čtenáři. Naopak, nové cesty, kterými se vydává, jsou nadmíru lákavé.
    Přímý přenos půlnoční mše se letos koná z katedrály Božského Spasitele v Ostravě. Hlavním celebrantem bude biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz, koncelebrovat bude farář Jan Plaček.


Půlnoční mše v přímém přenosu i koncerty, takový bude Štědrý den v Ostravě

    Katedrála je hlavním chrámem v sídle biskupa a je v ní umístěn biskupský trůn. Chrám byl vystavěn v letech 1883 až 1889 a je po velehradské bazilice druhým největším kostelem na Moravě. Vnitřní prostor může pojmout až čtyři tisíce věřících. V letech 1981–1983 prošel chrám generální opravou a od roku 1996 je katedrálou nově ustaveného ostravsko-opavského biskupství. O dva roky později v ní byly instalovány nové neobarokní varhany z dílny krnovského varhanáře Václava Smolky.
    Mág detektivních příběhů Jo Nesbø je tady znovu s netypicky skromným příběhem Půlnoční slunce – Krev na sněhu II, který navazuje jen okrajově na Krev na sněhu I. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Hlavní hrdina přichází z drogového podsvětí v Oslu sedmdesátých let, prostředí známe už z prvního dílu. Hipíci drogují, vrchní šéf Rybář zabíjí bez milosti každého, kdo ho při prodeji drog podrazí, obchod s drogami vzkvétá. Milovníci autorových spletitých detektivních ság, kde se postavy setkávají a opouštějí, děje se komplikovaně rozvíjejí, policisté často zkorumpovaní řeší vraždy a svoje osobní úlety, si na své tentokrát asi moc nepřijdou. Tady je příběh jednoduchý, hlavní postavy děje pouze tři, místo konání jedno a to ještě v zapadlé vesnici Kåsundu na dalekém severu Norska.


Vánoční promluva předsedy Ekumenické rady církví Daniela Fajfra

    První Krev na sněhu byla kratičká historka z osloského podsvětí, kde nechyběly vraždy, zrady, přestřelky... a kde tempo udával především svérázný hrdina, který díky poruše vnímání nepatřil zrovna k nejspolehlivějším vypravěčům. Volné pokračování mění radikálně prostředí i použité žánrové motivy, ale drží se základní výhody svého předchůdce – stále překvapuje.
    Půlnoční slunce nie je pokračovaním krimi novely Krev na sněhu. Dokonca má asi o 50 strán viac. Ale opäť je zápletka v hlavnej postave, ktorá dostala od svojho šéfa úlohu, avšak splnila ju po svojom… a teraz je na úteku. Povedomé vám pravdepodobne budú aj mená Hoffmann a Rybář. Tým celá podobnosť končí.
    Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.


Dotaz k produktu Půlnoční slunce

    Hansenovi se podařilo uniknout před pronásledováním mafie. Schovat se v kostele, následně v horách u půvabné dcery kazatele Lei. Svobodný život a naděje beze smrti rozehraje vztah mezi hrdinou dnešního příběhu a jeho zachránkyní. Lei manžel se z mořské výpravy na lovu nevracel, až ho místní prohlásili za mrtvého. To je šance, jak začít s Hansenem nový život. Do doby než mu opět začne být v patách mafie z prvních stran knihy.
    Viete, kde je Finnmarka? Totálny sever Európy. Ak hľadáte pokoj a samotu, dokonalé miesto. Zdalo by sa, že aj na úkryt je to dokonalé miesto. Lenže Rybár sa nevzdá, svojich ľudí si nájde kdekoľvek. Najmä keď mu zdrhli s jeho drogami a jeho peniazmi. A naviac nesplnili jeho príkaz. To sa proste v tejto brandži nerobí.
    Pokud jste si však u Nesbøho knih libovali v popisech násilí, budete tentokrát trochu zklamání. Násilí zde samozřejmě je, ovšem rozhodně nehraje prim a ani tak důležitou roli, jako tomu bylo u Harryho Holea. To však neznamená, že by Půlnoční slunce bylo nějak ochuzené. Je sice jasné, že se najde řada čtenářů, kteří druhý díl Krve na sněhu odsoudí stejně jako první knihu. Na druhou stranu je z tohoto diptychu cítit, že Nesbø jej nepsal ve snaze zavděčit se všem čtenářům a vytvořit tak další bestseller, ale spíše sám sobě pro radost. Navíc zde mohl použít některé nápady, které se k Harrymu Holeovi prostě nehodili a bylo by škoda je nechat jen tak ladem.


Jo Nesbø Krev na sněhu II – vrah, který nevraždí a utíká

    Tempo pomalé, ako život v tých krajoch. Úžasné prostredie, ak milujete divoký sever Škandinávie, čudné náboženstvo, sem tam nejaká láska, úprimná i vynútená, problémy miestnych, ktorý nikdy neboli ďalej než vo vedľajšom meste. Do toho Ulf, profík, ktorý vie, že zomrie, ale stále má v sebe silu, aby proti tomu niečo spravil. Len musí nájsť tých správnych spojencov.
    Pro čtenáře se přitom nejedná o žádný problém. Je to čisté konstatování, v čem je Nesbø silný – a že rozhodně nepíše norskou verzi Posledního Laponce. Je tedy třeba vědět, co od knihy chceme. Půlnoční slunce je prostě rychle odsýpající příběh, který těží z šikovné hry s žánrovým schématem a z vnitřního konfliktu hlavní postavy „zabít a zachránit“ se vs. „nezabít a umřít“. A odehrává se v pohádkově krásných a volných kulisách Finmarky.
    No zároveň mám pocit, ako by Nesbø trošku zmäkol. Nie že by tam nebola scénka, kedy čitateľ so slabším žalúdkom iba neveriacky krúti očami a zaprisahal sa, že sobie mäso zo svojho jedálnička vynechá. Ale táto kniha je… iná. A to je vlastne dobre.


Půlnoční slunce (Krev na sněhu #2)

    Jo Nesbø se v románu Půlnoční slunce opět vrací do Norska sedmdesátých let minulého století a opět vzdává hold klasikům drsné školy – nebo aspoň její špinavější odnože, kde už dávno nejde o čistého detektiva ve zkaženém světě, ale o lidi chycené v pasti vlastních – a co hůř, cizích – rozhodnutí. Po čím dál překombinovanějších dobrodružstvích (slovo případy už se ani nezdá vhodné) Harryho Holea podobný přístup Nesbømu vyloženě prospěl.
    Tato "jednohubečka" měla zkrátka vše, co mám na knížkách od Jo Nesba ráda. Napětí, strohost i dávku něžného citu. Sice jsem měla pocit, jako by Nesbø na stará kolena lehce "vyměkl", ale popravdě se mi tato jeho nová poloha líbí. Už se těším, čím mě tento skvělý spisovatel překvapí příště.
    Sám Nesbø ostatně přiznává, že zdrojem inspirace pro popis prostředí byly jednak jeho osobní vzpomínky, jednak vzpomínky dalších lidí a až pak odborné práce například k problematice laestadianismu. Logicky tak svět románu působí více snově, přízračně a... pohádkověji. Což je vzhledem ke scénám z Osla (kde narazíme i na odkazy na minulý román) a zápletce o vrahovi loveném jiným vrahem rozhodně zajímavé.
    “Napísal to vôbec Jo Nesbø? Čítala som správnu knihu?” boli prvé myšlienky, ktoré ma napadli, keď Kindle nemilosrdne ukazoval 100 % a ja som dočítala druhý diel série Krev na sněhu. Už je len málo kníh, ktoré som od neho neprečítala a on ma stále dokáže prekvapiť.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0024:00:00