Jak na věc


jsoucno

2. Aristotelés a Tomáš Akvinský o vztahu jednoty a mnohosti jsoucna

    3) Aristotelés v pojednávaném tématu nepřipouští ani platnost korelativní opozice.23 Korelace panuje všude tam, kde jedno určení svou definicí odkazuje k jinému od sebe a naopak. Taková situace charakterizuje např. pojmy „otec-syn“, „celek-část“, „pán-sluha“ atd. Žádný z namátkově uvedených pojmů není definovatelný beze vztahu ke svému korelativnímu protipólu. Když uvážíme definice jednoho a mnohého, měli bychom se zorientovat i v tomto třetím bodě. Mnohé je to, co je rozdělené, jedno je to, co je nerozdělené.24 Stále však mějme na paměti, že Aristotelés řeší problém z metafyzické perspektivy a že si je vědom transcendentality jednoho.25 Proto při vymezování pojmů jednoho a mnohého musíme dobře zvážit, čeho se vlastně ústavní diference „rozdělený“ (divisum) a „nerozdělený“ (indivisum) týkají. Není jimi rozčleňován nějaký rod, nýbrž transgenerické určení „jsoucno“. Jedno je jsoucno v sobě nerozdělené, mnohé je jsoucno v sobě rozdělené. Jednota o sobě ani mnohost o sobě neexistují, vždy
    Abychom mohli v metafyzice smysluplně hovořit o mnohosti, je nutné pokaždé poukázat na to, co je mnohé. A mnohá jsou vždy nějaká jsoucna. Ta se ale v sobě vyznačují jednotou. Mnohost je tudíž jistým souborem dvou a více entit, které jsou v sobě nerozdělené. To nám umožňuje nahlédnout, že pojem „mnohé“ obsahuje implicitní referenci k pojmu „jedno“.26 Pojem „jedno“ zase vymezujeme negací rozdělenosti, a tedy mnohosti. Zatímco u pojmu „mnohost“ se ukázalo, že obsahuje skrytou významovou vazbu na pojem „jednoty“, u pojmu „jednoty“ taková vazba patrná není. Jsoucno je něčím jedním nezávisle na případné mnohosti, do níž může vstoupit. To se odráží i v definici jednoho – lze ji formulovat nezávisle na pojmu mnohosti. Proto tedy Aristotelés zamítá opozici korelace při určování poměru jedno-mnohé.


2.1. Aristotelské významy jsoucna

    Aristotelés a Tomáš kritizují platónskou filosofickou mentalitu právě v tom bodě, když chce hrozící rozpor odstranit. Tím, že podle těchto autorů Platón a jeho následovníci předsunují jednotu před mnohost, nemusejí oba momenty myslet zároveň a ve stejném ohledu. Jednota má přednost před mnohostí, je nad ní vyvýšena, nárokuje si ontologický primát.1 Hlubší metafyzická reflexe, kterou jsme učinili v předchozích lekcích, však takové vysvětlení zapovídá.
    Aristotelés pojednává nejen problém metafyzických podmínek existence skutečnosti, která sestává z více jsoucen, ale vyrovnává se i s tématem jednoty a mnohosti jsoucna. Užívá přitom metodu vyloučení jednotlivých alternativ. Podle Aristotela nepřichází v úvahu, že by se v tomto případě jednalo o kontradikci, privaci, nebo korelaci. Vztah mezi oběma určeními jsoucna považuje za kontrárnost. Tomáš Akvinský podporuje toto řešení novými důkazy. Roman Cardal však ve svém pojednání toto řešení zpochybňuje a dokazuje, že daný vztah musíme myslet jako vztah korelace.


RomanK47 napsal 12. 1. 2018 v 15.52

    Jak se ale potom vypořádat s námitkou, která upozorňuje na nepřípustnost predikace nějakého pojmu, který obsahuje znaky kvalifikující striktní individualitu subjektu, o více vzájemně odlišných subjektech? Kdybychom operovali významově nerozlišeným pojmem obecnosti a zredukovali ji jen na tzv. univocitu, donutila by nás námitka ke kapitulaci. Univocitně sdělitelné obsahy pojmů nesmějí zahrnovat nic, co by s sebou neslo byť jen minimální významovou odchylku. Průnik individuálních rysů do takového obecného pojmu by jeho přidělitelnost jiným subjektům zcela znemožnil.
    U problému se ale ještě zastavíme. Má „jedno“ opravdu tak privilegované postavení, že se může etablovat nezávisle na mnohosti? Je-li kvůli své ústavní diferenci, „nerozdělenosti“, vyloučením mnohosti, pak mu ve srovnání s ní náleží primát předchůdnosti a nadřazenosti. Vždyť mnohost povstává teprve úkonem dělení (divisio) – a dělit lze pouze to, co je v sobě nerozdělené (jedno). Bez jednoho tedy není mnohost vůbec myslitelná, kdežto v opačném směru na takovou vnitřní podmíněnost nenarážíme – jedno je jedním i bez mnohosti.


patrik.semerak napsal 12. 1. 2018 v 21.15

    Aristotelés však odhalil ještě speciální opoziční vztahy, do nichž již nejsou zavzata naprosto všechna určení, nýbrž pouze některá, a to v závislosti na stanovených podmínkách oponování. Jedná se o známé čtyři opozice, kde nejsilnější z nich představuje kontradikce, následuje privace, kontrárnost a korelace.18 Můžeme charakterizovat poměr jednoty a mnohosti prostřednictvím jednoho z uvedených opozičních vztahů? V úvodu 3. kapitoly X. knihy své Metafyziky vyřazuje athénský myslitel ze hry všechny opozice kromě kontrárnosti. Mezi jednotou a mnohostí je podle jeho názoru kontrární vztah. Jakým způsobem lze tuto možnost obhájit? Aristotelés aplikuje vylučovací metodu: zkoumaná určení se nemohou vztahovat ani kontradiktorně, ani privativně, ani korelativně, ergo…
    O co se vede spor? Aristotelés považuje za hlavní rys skutečnosti její individualitu - a tím pádem její jedinečnou nesdělitelnost (incomunicabilitas). Oproti tomu stojí pojem „jedno“6, který je vypovídatelný nejen o nějaké jedné, nýbrž o více, ba dokonce o všech skutečnostech. A poněvadž je tímto způsobem sdělitelný (comunicabilis), nemůže být ve svém významu totožný s tím, co je ex definitione nesdělitelné, tj. s nějakou v sobě jsoucí realitou. Aristotelova kritika tedy míří proti tzv. zpodstatnění (substancializaci) významů obecných predikátů, což se týká i predikátu „jedno“.7
    Jsoucno: Šest hodin má být dost? Mám bezdrátový X360 k PC a baterky měním po desítkách hodin hraní. Napájení bluetooth headsetu by taky nemělo být nějak náročné na energii...


IDKFA napsal 12. 1. 2018 v 16.02

    Podobně je věc patrná i na příkladu s celými čísly: číslo 2, nakolik je něčím v sobě plně ustaveným, stojí v opozici vůči číslu 3. Ale nakolik je zbaveno své kompletující formy, vstupuje jako součást do samotného čísla 3 (2 je součást 3). Tak je tomu i s jednotou. Vezmeme-li ji jako něco v sobě kompletního a dokonalého, stojí v kontrární, exkluzivní opozici vůči mnohosti. Zbavíme-li ji ale její kompletující formy a myslíme-li ji nekompletním způsobem, vstupuje konstitučně do samotné mnohosti a nestojí tak v opozici vůči ní.31
    Ne každému vyhovují oficiální gamepady, které bývají přibalovány ke konzolím přímo od výrobce. Nejinak je tomu v případě PlayStation 4, která nabízí celou řadu alternativ k vlastnímu DualShocku 4. Koncem minulého roku bylo představeno několik licencovaných ovladačů, mezi nimi nejspíše nejvíc zaujal HORI Wired Mini Gamepad, cílící především na dětské ruce. Společnost HORI nyní oznámila i další periferie pro konzoli od značky Sony.


2.2. Nedostatky aristotelské metafyziky

    Ventimiglia analyzuje řadu konkrétních Tomášových textů a dochází ke spolehlivému a dobře zdokumentovanému závěru, že termín differentia rationis není možné překládat v kontextu Tomášových metafyzických rozprav jako pouhý pomyslný rozdíl, ale že jde o distinkci, která se nalézá na pomezí rozdílu reálného a pomyslného.40 To s sebou samozřejmě nese znepokojivou nejednoznačnost Tomášova metafyzického principu. A poněvadž se ve skutečnosti jedná o ústřední metafyzický axiom regulující naše poznávání jsoucna, zasahuje řečená nejednoznačnost Tomášovu metafyziku v jejím nejniternějším jádru.41
    Je toto řešení přijatelné? Když přepíšeme Tomášův příspěvek do jiné terminologie, zjednodušíme si tím cestu k odpovědi. Podle Tomáše „unum completum“ vylučuje kontrárně mnohost, což má být i rovina Aristotelova diskurzu. Kompletnost zde znamená přítomnost všech znaků, díky nimž jednomu nic neschází k tomu, aby bylo samo sebou, tedy jedním (unum perfectum). „Unum non completum“ je zbaveno znaku, jenž staví jedno do opozice k mnohému, a tím se stává schopným mnohé vnitřně ustavovat. „Jedno kompletní“ tedy nemá transcendentální rozsah, díky čemuž se striktně vymezuje vůči mnohosti. „Jedno nekompletní“ pak transcendentální rozsah má a vtahuje tím pádem samotnou mnohost do sféry svého jednotícího vlivu.


IDKFA napsal 13. 1. 2018 v 18.11

    Cesta k vysvětlení problému vede jiným směrem. Nejprve musíme zdůraznit transcendentální povahu určení „jednoho“. Další krok znamená si uvědomit bezprostřední důsledky transcendentality nějakého určení – obsahuje actu confuse vše, o čem je vypovídatelné. V souvislosti s určením „jedno“ to znamená, že objektivní význam pojmu „jednoho“ obsahuje aktuálně-nerozlišeně všechny druhy a způsoby, jimiž lze být „jedním“. A protože i nesdělitelné konkrétní substanci je jednota vlastní, zahrnuje objektivní pojem „jedno“ rovněž všechny mody substanciální konkrétnosti. Rozpojení nepřenosné singularity věcí a všezahrnujícího určení „jednoho“ tudíž nelze provést.
    Ventimiglia je s takovým vyústěním snahy lidského myšlení o pochopení povahy jsoucna plně srozuměn. Jsoucno, tak jak se v naší mysli prezentuje, je jedno a mnohé, identické a různé zároveň a ve stejném ohledu a italský autor se nebojí daný stav označit jeho vlastním jménem – centrální metafyzický pojem jsoucna je v sobě rozporný.42
    Italský filosof přesvědčivě dokazuje, že Tomáš do metafyziky zavádí nové transcendentální určení aliquid a že jej k tomuto počinu motivuje Aristotelův pohled na původní pluralitu jsoucna.35 Pluralita tedy i podle Albertova žáka představuje původní rys skutečnosti. Aby toto tvrzení bylo konzistentní, musí se opírat o rozlišení pohledů, z nichž se na jsoucno díváme. Nahlížíme-li jsoucno v něm samém (in se ut indivisum), je něčím jedním, pozorujeme-li ho ve vztahu k jinému od něj (divisum ab aliis), je mnohým.


stul.drabik napsal 12. 1. 2018 v 18.44

    V tuto chvíli zatím neznáme jeho přesnou cenu, s ohledem na blízké uvedení do prodeje ale její zveřejění určitě nebude trvat dlouho. My už nyní můžeme čtenářům přislíbit, že jsme dostali nabídku k provedení hardwarových testů ovladačů a příslušenství od společnosti HORI. S jejich hodnocením byste se na našich stránkách měli setkat v následujících týdnech.


Jsoucno napsal 12. 1. 2018 v 16.20

    Aristotelés dále připomíná, že na určení „jedno“ se smíme dívat jako na „míru“ věcí, které jsou něčím jedním. Míra je totiž to, co dovoluje poznat kvantitu skutečnosti. Obdobné platí i ve zmíněných přenesených významech „jednoho“ – i v jiných, nekvantitativních určeních jsou tato poznatelná právě díky tomu, že jsou něčím jedním.5 Znamená-li být „jedním“ být v sobě něčím nerozděleným, pak je tím určena bytostná zóna vnitřní kompaktnosti věci, za jejíž hranicí se nalézá už jen to, co onou věcí není, to, co je od ní odděleno (věc jiná). V tomto smyslu je jednota podmínkou identifikace věcí. Dokud můžeme pojem nějaké skutečnosti členit a dělit, nezpřítomňuje poznanou realitu v tom, co jí je nejvlastnější. Teprve když v dělení (divisiones) narazíme na to, co je dále nedělitelné (id quod est indivisibile), máme před sebou pojem skutečnosti skrze jí nejvlastnější charakteristiku. Poněvadž ono „nejvlastnější věci“ je její esence, smíme ji označit za „míru skutečnosti“, za zdroj její jednoty, v
    Jelikož je primární význam pojmu pouze jeden, je tím zajištěn aspekt významové jednoty-identity u všech dalších, významově odvozených pojmů. Různost subjektů vnáší do významu pojmů, které o nich můžeme predikovat, diferenci, ale poněvadž se tyto subjekty prostřednictvím o nich vypovídaných pojmů různým způsobem vztahují k témuž primárnímu významu, dochází v predikaci ke spojení významové identity a diference zároveň.16
    Abychom ale Aristotelovi nekřivdili, musíme připomenout, že mu na Platónově koncepci vadí onen způsob separace jednoho od jsoucnosti věcí, který znamená jeho bytostnou prioritu a nadřazenost14 vůči mnohým entitám. Právě tady se skrývá důvod devastujícího regresu do nekonečna – poněvadž (nějaké) jsoucno je jedno skrze vztah k něčemu jinému od sebe, nedosáhne nikdy ke svému vlastnímu určení, které je znepřístupněno v neustálých odkazech k jinému jsoucnu. Jediným smysluplným řešením je klást zdroj jednoty přímo do jsoucna, o němž jednotu vypovídáme.


Citát na téma: Jsoucnost č. 2 1001341

    Do této chvíle jsme sledovali neoddělitelnou souběžnost Aristotelova a Tomášova myšlení. Dosud analyzované texty nám ukázaly, že se řecký i latinský metafyzik v otázce jednoty a mnohosti jsoucna v zásadě shodují. Tomášovy prohlubující úvahy nad komentovanými pasážemi nám Aristotelovu myšlenku mnohdy šťastně přibližují. Jaké je však v tomto směru osobní Tomášovo stanovisko? Jde teoreticky dále než Aristotelés? A je jeho řešení teoreticky významné? O tom by měla rozhodnout kvalitní interpretace příslušných momentů jeho díla.
    Hezké no. Já jako uživatel obou ovladačů (Dualshock u PS4 a XOne S u PC) teda jednoznačně preferuju Xboxovej. Až vyzkoušíte tu výdrž kolem 40 hodin, kdy ten otravný kabel nemusím někdy až měsíc ani vidět...to je super :-) S Dualshockem mám pocit, že jsem si koupil druhý smartphone.
    Pokud tu není ani jedna odpověď - ani v přesné shodě, ani v rozšířené shodě, pak překontrolujte, zda je hledaná otázka správně zapsaná, případně otázku lépe formulovat.


Důkaz preexistence duše z předpokladu existence idejí

    Vzniká však pochybnost, zda jsme v těchto úvahách neopustili platformu, na níž má být problém řešen. Metafyzický problém jednoty a mnohosti jsoucna musí být nahlížen v celém svém rozsahu, a ten je transcendentální. Každé zúžení perspektivy nás oddaluje od korektního posouzení otázky. Podíváme-li se na pojem jednoho tak, že z něj vytěsníme (abstrahujeme) mnohost, vyjdou nám z toho právě popsané poměry – mnohost se stává odvoditelnou z jednoho formou dělení. Budeme-li však společně s Aristotelem důsledně trvat na transcendentální povaze jednoho, pak si takovou dedukci nemůžeme dovolit.


_pedrox_ napsal 14. 1. 2018 v 23.23

    Při bližším pohledu na uvedených poměrech ale něco nehraje. Komplikace spočívá v tom, že Tomášovy analogie zůstávají pod úrovní problému. Jsou totiž vzaty z oblasti kategoriální, zatímco hledané řešení leží v oblasti transcendentální. V kategoriálních dimenzích nic nebrání tomu, aby to, co je „non completum“ vstupovalo do jiného jako jeho spolukonstitutivní součást. V transcendentální perspektivě to ovšem neplatí. Už proto, že co je nekompletní, nemůže být transcendentální. Podle Tomášova výkladu je vlastně „unum non completum“ transcendentálním jedním ustavujícím mnohost. Avšak právě nakolik je jedno transcendentální, natolik je kompletní, poněvadž z titulu své transcendentality zahrnuje naprosto vše, a tudíž nemůže být ex definitione něčím nekompletním. Tomášovi se proto řešení problému nezdařilo. V konečném důsledku to znamená, že kontrární povaha vztahu mezi jednotou a mnohostí jsoucna není srozumitelně obhajitelná. Je proto lepší říci, že se jedná o vztah sui genesis, který se nej
    Můžete zkusit prohledat i tyto nabízené alternativy k výrazu jsoucno: jsou, jsou anglicky, jsou básně v knížce ahoj, moře lyrické nebo epické, jsou blíže, jsou bludiččina, jsou ci ve dvou druzích, jsou či z lazska.
    Primát kvantity při tvorbě pojmu „jednoho“ ale nesplývá s primátem ontologickým. Právě na tomto případě se názorně ukazuje, že řád lidského poznávání není totožný s řádem bytí. Kvantitativní jednota je ve vztahu k přeneseným významům jednoho původní toliko quo ad nos; quo ad se, neboli o sobě, spočívá zdroj jednoty věcí nikoli v jejich kvantitě, nýbrž v nějakém ontologicky hlubším, neakcidentálním určení. Uvidíme, že nerespektování tohoto rozlišení působí filosoficky závažné důsledky.


helllephant napsal 12. 1. 2018 v 16.41

    O takovou interpretaci se ve své zajímavé knize pokouší i Giovanni Ventimiglia.33 Autor v první řadě připomíná, že historie zná tři nejdůležitější hermeneutické přístupy k Tomášovu metafyzickému myšlení, které zastávaly tři moderní generace filosofů.34 Ventimigliova kniha velmi poučeně a přitom nanejvýš čtivě vyvrací dnes nejvíce rozšířený názor, že Tomášova metafyzika není vlastně ničím víc než reprízou podstatných novoplatónských motivů. Těžiště jeho rozborů se posouvá k tématu, které nás v našem předchozím příspěvku bez přestání zaměstnávalo – k problému jednoty/identity a mnohosti/diference jsoucna.
    Neméně zajímavé a důležité jsou i Aristolelovy postřehy o vztahu jednoty a mnohosti. Náročnost tématu se projevuje mimo jiné i v tom, že se Tomáš v příslušných místech svého komentáře neomezuje na pouhé parafrázování předlohy, ale je nucen do výkladu vnášet řadu ospravedlňujících a objasňujících reflexí. Ve 3. kapitole X. knihy Metafyziky Aristotelés uvádí předpoklad, podle něhož panuje mezi jednotou a mnohostí určitá opozice. Pro opoziční určení je typické, že se vzájemně vylučují a že je tudíž nelze vypovídat o identickém subjektu zároveň a ve stejném ohledu.
    V souhrnu proto můžeme říci: predikát „jedno“ označuje jak sdělitelné, tak nesdělitelné momenty skutečnosti. Když tedy Aristotelés napadá substancialitu jednoho, argumentuje nedostatečně, a do té míry, do jaké desubstancializuje „jedno“, zrazuje jeho transcendentalitu.17


Citáty, přísloví a hlášky na téma nebo se slovy Jsoucno, ...

    Oproti tomu obhajuje Aristotelés ve 3. kapitole X. knihy Metafyziky kontrární povahu vztahu mezi jednotou a mnohostí. Apelem na kontrárnost vyzvedává maximální napětí (distantia maxima) dvou určení v hranicích jednoho rodu. Řecký myslitel si samozřejmě uvědomuje, že v daném případě nejde o ideální typ kontrárnosti, protože „subjektem“ jednoty a mnohosti je jsoucno a jsoucno není rodem. Z kontrárnosti tedy zbývá jen ona neslučitelnost určení jednoty a mnohosti, které se podle tohoto zadání vzájemně vylučují, neboť jednota, nakolik je jednotou, není mnohostí, a mnohost, nakolik je mnohostí, není jednotou.28
    Na závěr se proto musíme zeptat, zda jsou Ventimigliovy závěry přijatelné. Italský myslitel hledá hlubší základy pro samotný princip sporu a nalézá je v oné dimenzi skutečnosti, která princip sporu generuje, ale sama jeho platnosti nepodléhá. K takovému závěru byl přiveden oklikou přes reflexi problému jednoty/identity a mnohosti/diference jsoucna. Ventimiglia si však ve svém postupu nevšiml dvou zásadních problémů:


VII. kniha - Podobenství o jeskyni

    Již víme, že transcendentální pojem neodhlíží od rozdílnosti subjektů, o nichž jej můžeme vypovídat. Pojem jednoty tedy nepředstavuje žádnou výjimku. Sám Aristotelés přece opakovaně zdůrazňuje, že pojem jednoho má více významů. Z transcendentálního pohledu proto jednota mnohost zahrnuje na úrovni svého významu. Mnohostí zde rozumíme všechny různé způsoby, jimiž lze být jedním. Jelikož každá mnohost sestává z v sobě jednotných momentů a rozdílnost těchto momentů vnitřně rozrůzňuje i pojem jednoho, do jehož analogického významu všechny tyto modalizované jednoty spadají, nemůžeme vyvýšit „jedno“ do nějaké privilegované pozice, v níž by zůstalo mnohostí nedotčeno a od nějž by se mnohost až následně odvozovala. Pakliže však jedno obsahuje ve svém významu referenci k mnohosti a mnohost zase ve svém významu odkaz k jednotě, zdá se být jejich vzájemná provázanost těsnější, než Aristotelés s Tomášem v analyzovaných textech připouštějí. Snad není zcela nevhodné hovořit zde o určitém druhu korela
    A tady podle Tomáše záleží, jakým způsobem ony formy myšlenkově uchopíme. Například, pokud uvážíme nějakou hmotnou substanci jako zbavenou života (tj. bez ustavujícího životního principu), pak je nutné vyhodnotit vztah mezi takovou substancí a živou substancí (rostlina, živočich) jako kontrární. Pokud ale pojmeme hmotnou substanci jako určitou součást zavzatou do celku živého organizmu, pak ji sice v tomto náhledu uvažujeme bez ustavujícího životního principu (ten ustavuje živý organizmus), ale jeho poměr k živé substanci se mění z původní kontrárnosti na vztah materiální části k plně formovanému celku (mizí vzájemné vylučování typické pro kontrárnost).


Wexz napsal 13. 1. 2018 v 05.37

    Autor testuje společně s Tomášem možnost a nutnost rozlišení na jsoucnu v nejprimárnějším smyslu slova – na první, transcendentní příčině, na Bohu.37 V něm totiž jsoucno dochází svého nejautentičtějšího výrazu. Tomáš bojuje s obtíží poznání Entis primi hlavně tím, že se systematicky vyrovnává s nezbytností myslet neustále jedno různě. K tomu mu slouží obecné metodické kritérium, jímž se jsoucno ve své nejvlastnější povaze dostává do zorného pole lidského myšlení – to, co je idem re, differt ratione.38 Uvedená distinkce má aristotelskou provenienci a její přítomnost lze odhalit ve významných, ačkoliv poněkud opomíjených pasážích Aristotelova díla.39
    Aristoteles stellt nicht nur das Problem der metaphysischen Bedingungen der Existenz einer Wirklichkeit, die aus mehreren Seienden besteht, sondern setzt sich auch mit dem Thema der Beziehung zwischen der Einheit und der Vielheit der Seienden auseinander. Er bedient sich dabei der Methode der Ausschliessung von einzelnen Alternativen. Nach Aristoteles kommt gar nicht in Frage, das es sich hier um Kontradiktion, Privation oder Korrelation handelt. Er hält die Relation zwischen beiden Bestimmungen des Seienden für konträr. Thomas von Aquin unterstützt diese Lösung mit neuen Beweisen. Dieser Beitrag zweifelt an solcher Lösung und beweist, dass die besprochene Beziehung als Korrelation zu denken ist.


Citát na téma: Jsoucnost č. 2 1003991

    Aristotelés věnuje X. knihu své Metafyziky úvahám o jednotě a mnohosti jsoucna a v konfrontaci s platoniky představuje svůj vlastní názor na vzájemný poměr zkoumaných určení. Zastavme se u tohoto důležitého zdroje a sledujme jej s pomocí Tomášova komentáře. Ihned na počátku Aristotelés připomíná skutečnost, o které již podrobněji hovořil v 6. kapitole V. knihy Metafyziky – jedno neznamená výlučně jedno, nýbrž mnohé.2 Vzhledem k všerozsáhlosti pojmu „jednoho“ se nejedná o překvapivý postoj – jedno můžeme vypovídat o mnohém, a poněvadž v transcendentálním pojmu nemůžeme odhlédnout od subjektů, o nichž jej predikujeme, promítá se mnohost do sémantiky „jednoho“. Všude tam, kde se setkáváme s určitým druhem jsoucna, máme co do činění s „jedním“. Každé jsoucno je totiž něčím jedním. „Jedno“ tedy věrně kopíruje základní strukturaci jsoucna – existuje jedno nahodilé (unum per accidens) a jedno jako nutná struktura (unum per se), které na sebe bere mnoho významů v závislosti na typu jsoucna o s
    Jistota, že problém lze řešit, je dána transcendentálním rozpětím našeho myšlení a kvalitou jeho objektivity, kterou implikuje bezrozpornost poznávacích úkonů. Myslet skutečnost jako celek bezrozporně tedy můžeme. Tento obecný poukaz však předloženou námitku neodstraňuje.
    Argumentace má silný polemický charakter. Odmítá názor, podle něhož je určení jedno něčím mimo plurálně jsoucí skutečnost na způsob substance, která mnohost působí jako její účinná příčina. Jinak řečeno, Aristotelés nepřipouští, že by rys mnohosti věcí byl něčím odvozeným, že by ho bylo možné chápat jako pouhou participaci na ontologicky nadřazené příčině označitelné vlastním jménem „jedno“. Nabízí právě opačné stanovisko – určení jedno není mimo mnohé skutečnosti, ale v nich samých, je jejich imanentním znakem. Proto jednomu nepřísluší substanciální vlastnosti.8


HORI představuje nový gamepad pro PS4

    Jestliže nerozdělenost (indivisio) představuje poslední důvod faktu, že něco je jedno, pak je možné oprostit význam pojmu jednoho od jeho kvantitativní konotace. Nejen kvantitativní určení může existovat nerozděleným způsobem, ale vlastně i jakékoliv jiné určení. Přesto Aristotelés rozpoznává v kvantitativní determinaci věcí původ pojmu „jednoho“. Myslíme-li na to, že něco má náležitosti „jednoho“, jsme v této myšlence podmíněni naším smyslovým poznáním a jeho hmotnou předmětnou sférou, v níž „jedno“ znamená kvantitativní kontinuitu (indivisio) objektu vymezenou (divisio) kontinuální kvantitou jiného objektu. Teprve na této bázi dochází k významovému přesunu pojmu „jednoho“ do oblastí, které nemají definiční znaky kvantity (substance, kvalita, činnost atd.).4
    Nebezpečí regresu ad infinitum je tedy zažehnáno, ale vlastní finalita polemiky zůstává nenaplněna, neboť si kladla za cíl obhájit možnost bezrozporné predikovatelnosti určení „jedno“ o mnohých entitách a hlavní překážku této možnosti tvořila substancialita jednoho, která implikovala nesdělitelnost (nepredikovatelnost) ve vztahu k mnohým. Aristotelovo řešení tedy nechává hlavní problém nerozřešený – jak může být sdělitelné něco, co se ztotožňuje s nesdělitelnými dimenzemi jednotlivých skutečností? Otázka se vyostřuje tím, že máme co do činění s transcendentálním pojmem (jedno), který nemůže odhlédnout od těchto nesdělitelných momentů.15
    Ufff, od této značky už jsem viděl nějaké herní volanty a byly to nejhorší m*dky, jaké jsem kdy viděl. Jestli jejich ovladače budou to samé, tak to rovnou můžou sypat na skládku.


Citát na téma: Jsoucno č. 2 1000981

    2) Z podobných důvodů se jednota a mnohost jsoucna nevztahují ani privativně (nedostatkově). Privace je negace určení v subjektu, kterému má toto určení z titulu jeho přirozenosti náležet. Pokud by mnohost byla privací jednoty či jednota privací mnohosti, pak by byla nezbytná existence nějakého subjektu, jenž by se choval jako přirozený nositel jednoty nebo mnohosti.21 V takovém případě by jednota i mnohost ztratily svoji transcendentalitu – staly by se určením něčeho jiného od sebe, něčeho, čím ony samy nejsou.22 Avšak co má transcendentální rozsah, nepodléhá privaci, poněvadž nemá žádný od sebe rozdílný subjekt, v němž by bylo přirozeně situováno. Navíc privativně vztažená určení se vzájemně neimplikují, kdežto mnohost jednotu implikuje. Opozice privace zde tedy nenastává.
    Pokud by predikát „jedno“ poukazoval k nějaké substanci jsoucí mimo mnohé reality, z nichž každá si jednotu nárokuje, vedlo by to podle Aristotela k absurdizujícím důsledkům. Ten nejzávažnější by měl podobu znemožňujícího regresu do nekonečna v predikaci „jednoho“. Je-li totiž nějaká realita „jedna“ kvůli něčemu jinému, než je ona sama, a je-li moment jednoty něčím jsoucím, pak i pro jednotu jakožto jsoucí platí, že má zdroj své jednoty mimo sebe - a tak do nekonečna.9 Proto jednotlivé skutečnosti nemohou mít vlastnost jednoty skrze něco jiného, než skrze své metafyzické konstituční znaky. To, co udílí věcem jejich identitu (jejich esence), jim rovněž zprostředkovává jejich jednotu. Není tudíž reálného rozdílu mezi bytím věcí a jejich jednotou.10


Ideje jako příčiny smyslových věcí

    Ten se jmenuje HORI Onyx controller a k jeho uvedení na trh dojde už příští týden, konkrétně 15. ledna. Nabídne bezdrátové připojení přes Bluetooth a zaujme dost možná ty, kteří preferují robustnější design ovladače pro Xbox One. Sdílí s ním i asymetricky položené analogové páčky. Jeho součástí jsou i dva zdroje vibrací, nevýhodou je ale absence nabíjecího kabelu v balení.
    1) Jednota a mnohost nemohou stát v kontradiktorní opozici. Kdyby tomu tak bylo, pak by se jednotliví členové opozice absolutně popírali, jednota by musela být ne-mnohostí a mnohost ne-jednotou. Z jistého pohledu je to sice pravda19, ale Aristotelés se snaží určit poměr zkoumaných dimenzí jsoucna na základě jejich vnitřních obsahů, které se nedají vymezovat skrze negace. Jednota je ne-mnohostí a mnohost ne-jednotou, pozitivní obsahy členů opozice tím však ještě stanoveny nejsou. Ani obsah pojmu „jedno“, ani obsah pojmu „mnohé“ nejsou totožné s negací. Jak jedno, tak i mnohé jsou v sobě něčím pozitivním, a proto se jednota bude nutně nějak týkat i obsahu pojmu mnohého.20 Už z toho je patrné, že je pro ně kontradiktorní poměr vyloučen.
    stul.drabik: Pokud by ti to mělo trvat měsíc, tak bude něco špatně na tvé straně, obávám se. Ješte jsem neviděl, aby si na to normální člověk nezvykl během pár (nanejvýš) desítek minut.


Citát na téma: Jsoucno č. 2 1001386

    Tím je vyjasněna odlišnost Aristotelova a Platónova11 přístupu k otázce jednoty jsoucen. Žák zakladatele Akademie obsahy obecných predikátů desubstancializuje ve jménu sdělitelnosti. Paradox ale spočívá v tom, že Aristotelova desubstancializace obecných určení vede ipso facto k jejich opětné substancializaci, třebaže v jiném významu. Je-li totiž ontologická determinace „jedno“ totožná s tím, co věci jsou, pak je totožná i s jejich substancialitou.12
    Tomáš ve svém komentáři tuto obtíž nezastírá a naplno ji formuluje.29 Protože však souhlasí s Aristotelovou klasifikací vztahu jednoty a mnohosti jsoucna jako kontrárnosti, hledá vyjasňující odpověď na předloženou námitku. Volí přitom metodu analogického vyjasnění. Vychází z Aristotelova učení o kontrárnosti, která panuje mezi skutečnostmi ustavenými formami, jež se k sobě mají jako habitus a privatio, přičemž však v druhém případě nejde o čistou privaci, ale jen o privaci v poměru k členu prvnímu.30 Proto jsou termíny kontrárního vztahu pozitivně formovány svými ustavujícími formami.


1. FYZIOGNOMIE MYŠLENÍ CORNELIA FABRA

    Naštěstí však filosofie není vázána jen na tento druh obecných pojmů. Vedle nich totiž ještě používá tzv. pojmy analogické. Pro ně, stejně jako pro pojmy všerozsáhlé, je charakteristické, že jsou ve vztahu k různým subjektům vypovídány secundum prius et posterius. Vysvětlení tohoto obratu si budeme muset nechat až na text věnovaný problému analogie, ale zde se o něm zmíníme alespoň natolik, abychom učinili zadost Aristotelově kritice o nemožnosti substancializace určení „jednoho“.
    Jelikož však rozlišení provádíme ve vztahu ke jsoucnu, vynořuje se jedna závažná komplikace. Ono „jiné od jsoucna v sobě nerozděleném“, jímž se ustavuje mnohost, je opět jsoucnem. To ale znamená, že jednota a mnohost, identita a diference nejsou určeními rozloženými na více subjektů, nýbrž v celé své síle postihují samotné jsoucno. Jinými slovy, podle Ventimiglii jsoucno nedovoluje při svém myšlenkovém uchopování zaujetí různých stanovisek, protože „různost“ jak ve smyslu objektivním, tak ve smyslu subjektivním, je pohlcena transcendentalitou jsoucna.36


Odkaz na stránku Citáty - Jsoucno

    Otázkou však zůstává, zda je vůbec možné uhájit poměr kontrárnosti přes znak „maximální distance“ při současném odstranění univocity (jednoznačnosti) rodu, na němž mají obě určení účast. Mezi racionalitou a iracionalitou panuje vztah kontrárnosti, protože tyto diference kvalifikují rod zvaný „živočišnost“, který svou univocitou zajišťuje logickou stejnost (míru), na jejímž pozadí se racionalita a iracionalita jeví jako extrémně vzdálené. Ale pokud takové měřítko v podobě jednolitého logického prostoru (rod) zmizí, jak a vůči čemu bude možné určovat extrémy? Míra, která je pokaždé jiná, přestává plnit funkci míry. Avšak jsoucno, v jehož rámci se jednota a mnohost vztahují, je pokaždé jiné. Ergo mezi jednotou a mnohostí nelze stanovit poměr maximální distance.
    Charakterizujeme-li opozici takto obecně, pak se do tohoto vztahu dostávají veškerá určení zachytitelná nesynonymními pojmy: např. zelená barva a váha 1 kg jsou o konkrétním melounu nevypovídatelné secundum idem et sub eodem respektu, takže je smíme považovat za opoziční určení vzhledem k identickému pohledu na zvolený subjekt (meloun). Důvodem takto obecně pojatého opozičního postavení určení je transcendentální platnost principu sporu – nic nemůže být identické a neidentické zároveň a ve stejném ohledu.


Masarkavtrenyrkach napsal 12. 1. 2018 v 15.09

    Věc se navíc komplikuje tím, že přinejmenším určení „jedno“ má stejný rozsah jako jsoucno, takže ho prostě nelze „umístit“ na jeden „pól“ jsoucna a proti němu do patřičné vzdálenosti situovat jeho kontrární protipól mnohosti. Transcendentalita jednoho se projevuje v tom, že určení jedno vstupuje přímo do toho, co by se chtělo etablovat jako od jednoho rozdílné, ba maximálně vzdálené. Tím se ale kontrárnost vztahu hroutí – jedno kontrární určení nemůže konstitutivně zasahovat do určení druhého.
    Tak toto čudo vyzerá už od pohľadu lacno AF! Mne DS4 vyhovuje perfektne a ten design aj prevedenie je super. A to som mal doteraz za krála Xbox360 controller. Navyše keď máte vedľa konzoly ofiko nabíjaciu stanicu od Sony, tak máte za chvíľku plne nabité hneď dva gamepady a to už ani pri celodennom hraní nemôže mať nikto problém.
    Aristotelův metafyzický axiom o původní pluralitě jsoucna můžeme dokonce uplatnit i ve vztahu k Bohu. V jistém předběhu musíme říci, že akt stvoření je identický s esencí Absolutna, takže stvořené je nutné jako struktura, třebaže není nutné ve svých komponentách. Proto se i v případě Boha identita a diference nestanovují v témže ohledu – Bůh je jeden/identický v sobě a různý ve vztahu k jinému od sebe. Obtížný problém jednoty a mnohosti jsoucna je proto bezrozporně řešitelný a je evidentně vázán na princip původní plurality jsoucna.


1. Aristotelés a Tomáš Akvinský o jednotě a mnohosti jsoucna

    Úvahy na téma jednoty a mnohosti jsoucna obsažené ve dvou předchozích textech leccos ozřejmily. Řešení hlavního problému však stále zůstává v nedohlednu. Je-li jsoucno původně plurální, musí být jedno a mnohé, identické a různé zároveň a ve stejném ohledu. Zároveň proto, neboť ani časové, ani logické předsouvání jednoho momentu před druhý není možné; ve stejném ohledu proto, neboť rozdíl mezi jednotou a mnohostí, identitou a diferencí z metafyzické perspektivy jsoucího splývá, a přitom musí být jakožto původní zachován. Zdá se, že jsme se ocitli v neřešitelném rozporu. Existuje vůbec nějaký únik z této situace, která metafyziku diskvalifikuje?
    Analogická predikace má velikou výhodu v tom, že zohledňuje jak sdělitelný, tak i nesdělitelný rozměr predikovaného určení. Význam analogického pojmu (predikátu) je totiž částečně identický a částečně diferentní. Je-li tedy pojem „jedno“, jenž může vypovídat o všem, co je, analogický, platí o něm právě řečené – v aplikaci na různé subjekty v nich postihuje jednak to, co je subjektům nesdělitelně vlastní, a zároveň to, co mají společné. Přitom zde nedochází k žádnému rozporu, neboť identita a diference významu pojmu není určována z téhož hlediska. Rozhodující je nalezení tzv. prvního analogátu, tj. významu, který je „jeden“ v nejvlastnějším smyslu. Ostatním subjektům (tzv. analogátům) náleží význam pojmu (zde „jednoho“) v závislosti na tomto prvním významu.


Jsoucno napsal 12. 1. 2018 v 15.25

    Co tedy zbývá z celé antiplatónské polemiky? Ta zapovídala právě identifikaci určení „jednoho“ se substancialitou! Neboť je-li „jedno“ substancí, ocitá se v pozici separace vůči všemu tomu, co ona sama není, tedy vůči všem ostatním jsoucnům. Aristotelův metafyzický pluralizmus totiž implikuje existenci mnohých substancí (autonomních jsoucen) a je-li tedy „jedno“ substancí, je tím pádem jen jednou z mnohých substancí, čímž je dána i její separace od ostatních substanciálních jsoucen.13
    Tím jsme již vlastně prozradili, kde hledat ontologicky primární důvody jednoty jednotlivých skutečností – je dán jejich esencemi. Toto tvrzení však není tak bezproblémové, jak se na první pohled zdá. Aristotelés totiž systematicky a s velkou vehemencí popírá, že by jednota splývala s nějakou substancí, která by byla oddělená od bytí věcí, o němž jednotu vypovídáme. Cíl jeho polemiky odhalíme snadno – je jím Platón a vůbec všichni filosofové, jimž je vlastní Platónův způsob myšlení.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0024:00:00