Jak na věc


hypermarket albert plzeň leták

Pracoval jako chirurg a anesteziolog

    „klimáčkův humor je vtipný, což je nevídané. jeho zápletky jsou absurdní a pravdivé. jako zenové kóany. černé je bílé. nebo černé, což je zajímavé. nebo jiné, podle toho, na co přijde. je lékař. jako čechov. nebo mengele.“ (janusz klimsza)
    „Dětství jsem prožil ve Staré Turé – v městečku, které právě přestalo být vesnicí. Ve středu tekl potok a okolo stály staré domy se zahradami. Bydlel jsem v paneláku, ve kterém byl první osobní výtah ve Staré Turé. Využívali jsme ho na různé honičky a zasekávali v něm cizí lidi, kteří nám za to strašně nadávali. V tom paneláku jsem žil do svých osmnácti let.“ (V. K. 2002)
    „Na základní škole jsem se cítil dost špatně. Byl jsem tlustý nešikovný chlapec, který měl jediné (ne)štěstí, že v učení dost vynikal nad svými spolužáky a oni mu to dávali patřičně vyžrat. Strašně jsem tím trpěl. Na myjavském gymnáziu se mé sebevědomí srovnalo. Byl jsem ve společnosti tolerantních lidí a začalo se mi dařit psaní prvních básní. Stal se ze mě třídní showman, který to dopracoval až na dvojku z chování.“ (V. K. 2002)


ČR má nejvíce hypermarketů ve střední Evropě

    Tragikomický příběh nešťastníků bloudících atraktivní džunglí hypermarketového světa. Hypermarket. Pět postav. Pět příběhů. Možná se odehrávají právě ve vašem hypermarketu...
    slovenská emotivita versus český sarkasmus / láska, sex, nevěra, prostituce i drogy / opravdu luxusní zboží / celá sada za akční cenu / ve slevě / kup čtyři, a pátou dostaneš zdarma / nevhodné pro osoby trpící strachem z uzavřených prostor / čím více nakoupíte, tím více ušetříte / den, kdy jste nebyli nakupovat, považujte za ztracený!
    „Váňa Krutov je slovenský orwellovský román, velmi černá groteska z mečiarovských let. Mám jednu vlastnost, že nezapomínám. Tehdejší vláda nás téměř izolovala od Evropy a není špatné dávat si pozor na každou další vládu. Tohle dnešní spotřební Slovensko tu nemusí být „nafurt...!“ (V. K. 2005)


Malá ukázka slangu hypermarketových manažerů...

    „Chodím do hypermarketu nakupovat a vyhovuje mi jeho nonstop otevírací doba. Pro mě jako dramatika je to skvělé místo, kde se náhodně střetává velmi mnoho lidských osudů a příběhů, a právě toto mě pozitivně inspirovalo k napsání Hypermarketu. Takže, já nejsem žádný kazatel, který by existenci hypermarketů odsuzoval, právě naopak, přivítal jsem je. Ale zároveň si uvědomuji, že jsou nejen místem velké nabídky a rychlé dostupnosti zboží, ale pro mnohé se stávají i místem trávení volného času a někteří tam chodí odpočívat, procházet se, poslouchat hudbu. Jistým lidem nahrazují přírodu, a to, že někdo si už ani nevyrazí do parku, ale mezi věci, se pro mě stalo též jedním z motivů hry.“ (V. K. 2005)
    „V osmnácti jsem byl absolutně bezradný a dodnes jsem velmi vděčný rodičům, že mě nasměrovali na medicínu. Bohužel, tragicky jsem je zklamal. Dnešním mladým lidem závidím jasnost jejich názorů... Medicínu jsem začal studovat s až maniakálním zájmem, ale nebyl to ani tak zájem o medicínu, spíš o poznání jako takové. Sedmileté praxe v nemocnici také nelituji, ale moc jsem z ní nevytěžil. Mám sice napsaný lékařský seriál ve stylu Twin Peaks a jednu hru z prostředí lékařských pokojů, dosud jsem je však nerealizoval. Kousek špitálu se objevuje i v mém románu ?Naďa má čas?.“ (V. K. 2002)
    „Psát o spokojených, najedených a vyrovnaných lidech je otrava a též i sci-fi. Takových mnoho není. Nejlepším tématem pro drama jsou rozervaní jedinci a krizové stavy. Bohužel, doba nabízí víc chaosu než harmonie, takže materiálu mám dost.“ (V. K. 2006)


Pokud máte rádi černý humor, absurdní motivy, bizarnosti a demytizace, Klimáček je ten pravý

    Ze svých postav mám nejraději ženy. Ve starých dramatech dominovala postava krále, velmože, prince, který viděl zradu na vlastním dvoře, cizoložství matky a potom nad tím hloubal s lebkou. V Shakespearově době to byla i politická realita. Já dnes ovšem nevidím jediný důvod, proč bych měl zpracovávat příběhy z parlamentu a boj šedých eminencí o moc. Ti „velcí“ jedinci mě vůbec nezajímají. Spíše se zaobírám důsledky jejich činů na nás, malé lidi. (V. K. 2002)
    Bývalý umělecký šéf DPB, režisér Janusz Klimsza, po dvou letech opět hostuje u Bezručů. S dílem Viliama Klimáčka se ale setkává v krátké době už podruhé. V květnu 2005 měla v Národním divadle moravskoslezském premiéru jeho inscenace „Povídky z fastfoodu“, v ostravském studiu České televize zároveň připravuje „Hypermarket“ jako televizní inscenaci. V jeho režii a výpravě hrají v inscenaci DPB Tereza Vilišová, Markéta Haroková, Zdena Przebindová, Přemysl Bureš a Norbert Lichý.


Od roku 1985 působí jako umělecký šéf alternativního, autorského divadla GUnaGU, pro které píše, režíruje a kde příležitostně také hraje

    „Teď jsem určitě spokojenější. Třicítka byl hloupý věk. Byl jsem na medicíně, která mě neuspokojovala, dělal jsem chirurga, byla to strašně těžká práce, hodiny na nohou, strach z těžké operace... Tehdy se to ve mně začalo lámat – být doživotně lékař bez toho, že bych si zkusil, jestli opravdu umím něco psát, ale bylo hrozně těžké se rozhodnout. Ale jsem rád, že jsem to udělal. Tento rozpor vyřešilo, pokud vím, velmi mnoho lidí a téměř nikdo z nich už se potom nevrátil ke svému původnímu civilnímu zaměstnání... Kdybych od začátku studoval dramaturgii, anebo na filozofické fakultě nějaký jazyk, tak za socíku jsem nástěnkář, dělám kroniku, a teď jsem dávno v nějaké reklamce. To, že jsem se k tomu dostal přes medicínu, mě ochránilo před prvním znechucením, rozhýbal jsem se, rozhlídnul, bylo mi 35 a až tehdy jsem věděl, co chci dělat. Neberu nikomu génius mladosti, někteří lidé udělají úžasné věci s tím, že je jim osmnáct, já jsem přesně opačný případ, všechno mi strašně dlouho
    Tenkrát jsme seděli ve vinárně „U tetušky“, která se nacházela ve sklepě domu naproti starému rozhlasu, kde je dnes jen prázdné zbouraniště. Už jsme měli hru napsanou a potřebovali jsme divadlu vymyslet název. Čím víc jsme vymýšleli, tím víc jsme pili, a ráno se z papíru dala vyluštit jen nejasná slova jako tumavu či gunagu. Až později jsme k tomu přidávali různé výklady. Například parafrázi na Hviezdoslava: „gu národu, gu ľudu“. Druhý výklad byl – „guľa na guľtú“ („kule na kultou“, pozn. překl.). Představ si karetní kuli v závorce a nad ní druhou kuli jako mocninu. Připadalo nám to jako pěkný vizuální vtip. Vždyť spoluzakladatelem byl matematik, který je dnes univerzitním profesorem v Kanadě. (V. K. 2002)
    Divadlo Petra Bezruče uvádí „Hypermarket“ v tzv. moravské premiéře, neboť je to po pražské inscenaci Michala Dočekala v roce 2004 ( Národní divadlo, projekt Bouda) teprve druhé uvedení tohoto titulu.


Nejveselejší katastrofista Viliam Klimáček

    /Ukázka z románu, překlad I. Smejkalová. Apokalyptická absurdní sci-fi vize z prostředí Bratislavy, vinoucí se okolo příběhu tajemného ukrajinského tatéra Váni Krutova. Její divadelní ekvivalent uváděl Klimáček v GUnaGU jako melancholickou fresku „Pressburger blut“./
    „Karel Král, šéfredaktor časopisu „Svět a divadlo“, řekl, že jsem nejveselejší katastrofista, jakého zná. Vždycky mě svádělo předpovídat v tom, co jsem psal, negativní vývoj. Až jsem se z toho vypsal a jdu dál. Dneska mě zajímá i docela obyčejné téma – například nakupování. To je námět hry Hypermarket... Zajímá mě ten úžasný svět nákupů, nekonečných možností a nabídek. Sám si tam připadám jako Alenka v říši divů a fascinuje mě, že lidé chodí do různých megastorů, luxusních obchodů, mezi kožichy, potraviny či holandské pralinky dokonce relaxovat. (V. K. 2004)
    Čtvrtina návštěvníků tráví ve svém oblíbeném nákupním centru v průměru více než 2 hodiny, polovina se zde zdrží po dobu 1–2 hodin. Jen asi pětina oslovených je s návštěvou nákupního centra obvykle hotova rychleji než za hodinu. Nejdéle se samozřejmě zákazníci zdržují v těch centrech, která mají velkou obchodní pasáž, více stravovacích jednotek a případně i multikino.


Viliam Klimáček je zkrátka velmi činorodý umělec. Ale není méně někdy více? Nesouvisí tato „grafomanie“ s klasickou potřebou neustále se „vypisovat“?

    Výzkum SHOPPING MALL 2004, realizovaný společnostmi INCOMA Research a GfK Praha v deseti velkých českých a moravských městech, odhalil rostoucí oblibu nákupních center. Téměř polovina oslovených chodí do nákupního centra alespoň jednou týdně, další čtvrtina každý druhý týden.


Obliba nákupních center stále roste

    „V roce 1982 jsem byl na vojně ve Zvolenu a Ivan Mizera v Mikuláši. Setkávali jsme se na půl cesty v Ružomberku a Ivan navrhl, že jako bývalí amatérští divadelníci ze souborů „Ívery“ a „Pegasník“ bychom mohli udělat nějaké divadlo. Měla to být parafráze na Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha, s dnešním obsahem a písničkami. A tak vzniklo představení, které si nekladlo vyšší cíle, než aby se jeho autoři výborně zabavili. a přežili reálný socialismus roku 1985. Začali jsme však vyhrávat různé studentské přehlídky a exhibování se nám zalíbilo. Zkusili jsme druhou hru, třetí, a už to šlo... Když jsme dělali Vestpoketku, přemýšleli jsme, že si dáme pseudonymy jako Voskovec s Werichem, kteří jednou použili rodná jména svých manželek. My jsme to ovšem v roce 1985 nemohli udělat z jednoduchého důvodu – jmenovali bychom se Beneš a Kafka. Zakázaný prozaik a buržoazní prezident – tím bychom si v tehdejším Československu moc nepomohli.“ (V. K. 20
    Poslední hra, kterou jsem napsal kompletně rukou, byla „Čechov – boxer“. Na konci druhého tisíciletí to byla má tečka za černým perem Parker. V běžném pracovním dni píšu od devíti do jedné, potom se naobědvám a to je mozková smrt. Přijdou děti, začne chaos, a můžu dělat maximálně nějaké korektury. Vzniká rodinné bublání, ze kterého večer unikám do divadla. Když se v deset večer vrátím domů, dokážu už jen číst. Přes víkendy neudělám vůbec nic, neboť rodinné bublání mě většinou vylije ven se synem na brusle. Většinu věcí napíšu přes prázdniny, anebo když odejdu do samoty Domu spisovatelů, na který nedám dopustit. Když už musím platit do Literárního fondu ty nehorázná dvě procenta z každého honoráře, chci ho i využívat. Drtivou většinu věcí jsem napsal tam anebo v rodném paneláku v Turé. (V. K. 2002)


V Turé nastoupil na základní školu, poté navštěvoval gymnázium v Myjavě

    „Narodil jsem se v době, kdy se dalo nakupovat jenom v prodejnách Zdroj, ananas býval až na Vánoce a kiwi existovalo jen v představách třídních nepřátel. Socialistický surrealismus jsem přežil i proto, že jsem založil divadlo a utíkal z reality.“ (V. K. 2006)

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0048:00:00